Svatý Vavřinec je jeden z nejoblíbenějších a nejuctívanějších světců. Již ve středověkém Římě stálo více než třicet kostelů a kaplí, které byly tomuto světci zasvěceny. První místo, kde byl svatý Vavřinec uctíván, byla malá bazilika u hřbitova Campo Verano v Římě, kde se nachází podle tradice tradice mučedníkův hrob.
Vavřinec se narodil se kolem roku 230 ve Španělsku a jako mladík odešel do Říma, kde se stal arcijáhnem papeže Sixta II. Vynikal ve ctnostech a v církvi mu byla svěřena kromě jiných služeb zvláště péče o chudé, nemocné a stal se správcem církevního jmění.
Za krutého pronásledování křesťanů dal císař Valerián zatknout papeže Sixta II. a nechal mu stít hlavu. Na cestě na popraviště ho doprovázel plačící Vavřinec. Nechtěl už žít a zvolal: „Kam jdeš, otče, bez svého syna?“ Sixtus svého jáhna utěšoval a prorokoval mu jeho vlastní mučednictví po několika dnech. Dal mu však za úkol napřed ještě rozdělit celý církevní poklad mezi chudé. Vavřinec tedy rozdal všechny peníze i cennosti církve chudým, a když na něj bylo naléháno, aby je vydal, poukázal na děti, nemocné a chudé se slovy: „Zde je naše věčné bohatství.“ To mu vyneslo mučení a na příkaz císaře Valeriana byl odsouzen k smrti upečením na železném roštu. Zemřel 10. srpna 258, a vyplnilo se tak přesně to, co mu před svou smrtí předpověděl Sixtus II. – že ho bude záhy následovat.
Světec bývá znázorňován jako mladý jáhen s roštem a knihou, často také s váčkem s penězi nebo chlebem jako symboly znamenající rozdělování církevních statků. Bývá vzýván proti chorobám očním a kožním, proti ischiasu, horečce, moru, chudobě, nebezpečí ohně či za úrodu vinných hroznů.
O jeho životě si můžete přečíst také komiks: Vavřinec, světec s černým humorem
